So 25.10.08
Olis, Lesnička, Stáňa, Pepa, Tomáš a Míla
So 25.10.08
Wanahčawin, Višňák
Ráno byl sraz v 6:00 na Hl. n.,
ale oba jsme tam byli dřív. Koupili jsme lístek a
já scháněla vodu - ale za 40 Kč jsem ji nechtěla a tak
jsem musela počkat do Plzně, kde jsme přestupovali. Cestu jsme si
ukrátili pozorováním krajiny a
povídáním historek z minulých vandrů.
V Plzni jsme byli na čas, ale vůbec jsme
nechápali tabuli která se nám snažila sdělit na
které nástupiště máme jít.
Nápis se neustále měnil. Nakonec nám to objasnili
na informacích - na autobus na parkoviště, protože je
výluka. Stihli jsme ještě koupit vodu, jablka a
banány a už jsme zabírali autobusovou uličku
našimi batohy.
Pak zase přelézt do vlaku. Ale to
jsem toho měla již dost a dala si aspoň chvíli
šlofíka. No a pak už mě budil Višňák, že už
tam budem a při pohledu z okna už to nebyla placka kolem Plzně, ale
hory a pak jsme již vzstupovali z vlaku. Kousek od něj bylo i trocha
sněhu, tak jsme ho po sobě nadšeně házeli. Jen dalo dost
práce vymotat ten sníh z trávy.
Chvíli jsme šli po
kolejích, než jsme narazili na polní cestu směrem na
žlutou. Přelezli jsme ohradu, pozdaravili domorodce
skládající dřevo a zamávali ovečkám
v ohradě. Cesta se v lese začala nějak podivně stáčet, tak jsme
ji raději opustili a drželi směr jen tak podle oka. Pak jsme
překřížili silnici, což nás povzbudilo v dalším
stoupání mezi stromy, balvany porostlými mechem a
mlhou. Rostla také hojně kuřítka, ale hříbky
nikde. Když se dlouho neobjevovala cyklostezka kterou jsme také
měli překonat při cestě na žlutou, trochu jsem litovala svého
rozhodnutí jíst až na žluté. Ale nakonec
došlo i na to jídlo.
Za pár ohyby cesty byl
Pancíř s lanovkou a vlekem. Pokochali jsme se rozhledem,
zavzpomínali na ostatní Volavky a vyrazili dolů
červené na Špičácské sedlo a potom na
Černé jezero. Mraky a mlhu jsme nechali pod sebou a
užívali si sluníčka. Když jsme sestupovali pod
lanovkou z lanovky na nás postupně mávali ostatní
Volavky. Taky měli namířeno k jezírkům.
Po cestě jsme potkali krásnou
studánku a Višňák mi vysvětloval rozdíl
mezi karem a morénou. To už jme ale byli u Černého jezera
a přečetli si, že má kar i morénu a že se do něj
nesmí vstupovat. Obešli jsme jej řádně ze
všech stran ke kterým se mohlo. Kromě smrků tam rostli
břízky, kosodřevina, rezatá tráva s námelem
a spousta turistů. Celkový dojem byl každopádně moc
krásný, takže jsme se nakonec docela zdrželi. Dokonce tak
dlouho, že jsme ještě potkali ostatní Volavky
sedící na hrázi. Prý si dali pivo,
polívku, zmrzlinu a stihli dokonce i rozhlednu.
Na další cestu jsme se
vydali společně, teda po té co si Tomáš namočil
nohavice při lovení koruny z jezírka. Rozhodně se ale
zahřál stoupákem na Čertovo jezero, jako ostatně my
všichni. Když jsme vylezli až nahoru Tomáš uviděl
kovovou kontrukci a rozhod se, že chce ještě výš.
Mnozí jsme ho následovali. Byl odtamtud
krásný rozhled.
Když jsme dorazili k Čertovu jezeru
začínalo se mírně šeřit a neše cesty se
rozdělily. Zatímco ostatní se rozhodovali kudy
vyrazí k hotelu, já s Višňákem jsme je
nechali ve víru vášnivé diskuze a vyrazili
na předen určené místo. Bukové listí již
bylo uschlé a šustilo pod nohama. Postupně se
šeřilo. Konečně se objevila kýžená odbočka a pak i
potůček a místo na spaní. Za chvíli jsme již
vařili večeři (kuskus se zeleninou) a čaj a chystali se ke
spánku. Na tmavé oblože zářila spousta hvězdiček.
Wanahčawin
Ne 26.10.08
Olis, Lesnička, Stáňa, Pepa, Tomáš a Míla
Ne 26.10.08
Wanahčawin, Višňák
Ráno bylo poněkud chladné.
Snídani jsme si vařili na vařiči ve spacáku. Fazole byly
výborné. Po vydatné snídani jsme rychle
sbali a vyrazili. Zase na cestě - k dalšímu
jezírku. Tentokrát Lace. Šlo jme po
červené. Nejdřív jsme slezli kousek nad Železnou rudu a
pak jsme dlouze stoupali do kopce. Stoupání bylo
pozvolné, ale zato vytrvalé. Aspoň, že svítilo
sluníčko. Po frontě co se měla dostavit ani vidu ani slechu. Po
cestě jsme obdivolali jinovatku a zamrzlou louži a zhruba v půlce jsme
se posilnili čajem a čokoládou.
Po cestě bylo spousta polomů a sem tam
nějaký turista. Nejčastější byly v tomto
úseku rodiny s kočárkem. A protože ledovcová jezera
jsou na dnech údolí, výtup po čase skončil a
nám se oteřel výhled do krajiny. Višňák
okukoval siulety hor v dálce a typoval, co že je to za hory.
Já jsem touto disciplínou poměrně nepoznamenaná,
tak jsem si jen užívala krajiny a rozhledů.
Ze silnice posypané
šustivým bukovým listím jsme sešli
na lesní cestu a po ní k jezeru Laka. Jezero laka je
má dva růžky v podobě přítoků a plovoucí
rašelinné ostrůvky. Mě se asi líbilo
nejvíc. Z jeho vody jsme si uvařili na lavičce na vařiči čaj a
dotali od turisty co svačil na tomtéž stolečku
ořechové pusinky a jablko. Turisté nám
popřáli šťastnou cestu a vyrazlili do
Prášil. My postupovali dál po červené a pak
po zelené. Chvíli šla cesta podél
Prášilského potoka. Takového
horského, se spoutou balvanů a narezlou vodou.
Útočiště na noc jsme opět
nalezli až ža šera. Ale stálo za to. Bylo u
hnízdního stromu mezi rezatou trávou se ktrou si
pohrával vítr. Pod ní se schovával
rašeliník, místy červený, místy
zelený. K večeři byl kucmoch, a pak jsme již zalehli mezi
smrčky, hvězdičky nad hlavou. V noci se přihnala slibovaná
fronta, zvednul se vítr a začalo pršet.
Naštěstí ne déšť, ale jehličí:-)
Wanahčawin
Po 27.10.08
Olis, Lesnička, Stáňa, Pepa, Tomáš a Míla
Po 27.10.08
Wanahčawin, Višňák
Ráno jsme se probudili pod
nánosy jehlic. Kdyby jme tam leželi ještě jeden den,
stali bychom se jistojistě součástí půdního
pokryvu;-) Ale nás naštěstí čekal
další den chůze. Ke snídani byla červená
čočka s kečupem a pak jsme vyrazili na Poledník. Bylo věrtno a
obloha plná mraků. Rozhledna byla k našemu
velikému nadšení otevřená a navíc
byla skvělá viditelnost. Byly vidět Alpy. Nejhezčí byla
trojzubá hora, kterou už si nepamatujeme jak se jmenuje. Ale
paní nám to říkala. Jenže ta pamět.....
Na rozhledně jsme také potkali
Višňákova skorošvagra, co tu byl na
turistickém výletě. Šel kousek cesty s
námi, než jsme uhnuli na jinou cestu. Doufali jsme, že se z
hrany karu podíváme na prášilské
jezzero, ale cesta se nám po chvíli ztratila, a tak jsme
bloudili, až jme dobloudili na dno. Poněkud jsme se obávali
zdejší bažiny, ale bylo vcelku sucho a navíc
nás uklidnily stopy prasátka a jelena. Když to unese je,
tak nás taky. Proschlé smrky na rezaté
trávě střídaly koberce rašeliníku a potůčky
vody. Obešli jsme polom a a narazili na naši ztarcenou
cestu. Jezero stále v nedohlednu. Nakonec jsme našli
dokoce i červenou a ta nás dovedla až k jezeru. Byly na něm tři
kachničky a u něj domeček výzkumné stanice. Už se
připozdívalo, tak jsme vyrazili dál.
Tentokrát byl náš
noclech doslova na vodě. Tedy.... když jsme dorazili k místu na
spaní byla již vpodstatě tma, tak ani nemohlo být
příliš řeči o nějakém výběru.
Tentokrát náš spánek jistil
přístřešek a v žaludku nás hřáli kroupy s
okurkou a jinýma dobrýma věcma.
Přístřešek se
ukázal jako nezbytné řešení vzhledem k
dešti. já prorokovala do rána sklesnutí na
dno rašeliniště. To se nekonalo, protože nás
zachytily kořeny stromů, mezi kterými jsme spali (což je sice
fajm, ale musely tak tlačit?). A tak nás
rašeliniště jen kolébalo ve spánku. A my
rozvíjeli teorie, co si budou myslet archeologové, až
nás tu najdou za pár tisíc let.
Wanahčawin
Út 28.10,08
Olis, Lesnička, Stáňa, Pepa, Tomáš a Míla
Út 28.10,08
Wanahčawin, Višňák
Teprve ráno jsme vyděli, že
terén byl skutečně dost podmáčený. Ale
žádné drama, ne;-) Archeologům budoucích
gerací jsme nezanechali vůbec nic. Aspoň se nebudou muset
snažit. Ke snídani instant pol a pak sbalit a vyrazit.
Drobně pršelo. Rezatá
tráva byla splihlá, zato Roklanský potok bujně tekl mezi
kameny. Tu a tam bylo vidět stopy po rýžování, či
březový háj z pokroucených stromů.
Déšť se vpíjel do krajiny i našeho
oblečení a rozpouštěl poslední zbytky sněhu.
Hradby smrků ze kerých stoupaly chuchvalce mlhy lemovaly
zatravněnou planinu, kterou protékal potok. Cesta
rašeliništěm. Cesta mezi podzimem a zimou.
Po čase nás cesta vyvedla mezi
domky do obchospodařovaných luk. Některé domky měly
věžičku. Pak jsme se zanořili zpátky do lesa. Cestu
lemovaly křížky. Někdo si dal s jejich obnovou značnou
práci, protože to rozhodně nebyly sériové odlitky,
vesměs byly velmi povedené. Větší radost mi
ovšem udělal nález pukléřky
(lišejníku ze kterého lze připravit jídlo).
Jak byla nasáklá vodou vypadla úplně jinak než
zasucha. Minuli jsme několik domků, strakatou úlisnou kočku co
se jí nechtělo do deště a už jsme byli
u plavebního
kanálu. Pak už nás čekala Vydra a slibované
obří hrnce. Ale nevím.... já viděla jen
lavórky a hrníčky. Sem tam vaničku. A obří hrnce
nikde. Zato tam bylo kamené moře.
Z Čeňkovi pily nás vzal jakýsi hodný pán
autem a pak jsme již pokračovali ze Sušice vlakem. Jak jsme tak
postupně sjížděli z hor téměž zima se měnila na podzim.
Místo otrhaných stromů se ojevovali stromy ve
zlatém či šarlatovém rouchu, místy dokonce
zelené. A tak jsem pozorovala krajinu za oknem až do
setmění.
Wanahčawin