1.4. 2006
Ráno jsme vyráželi
všichni z Hlaváku. I Lesnička, která
normálně přistupuje na Zbraslavi. Nějak jí nejel bus,
kvůli povodním.
Na nádraží jsem kupovala lístky, Jakub jako vždy
svačinu a Lesnička s Ťapkou držely místo ve vlaku. Za
chvíli se už jelo a my z okna vlaku pozorovali rozvodněnou
Vltavu.
V Týnci se vyrazilo jiným směrem než obvykle, na jih
podél potoka po zelený k rozhledně. Kolem cesty byly
lísky s jehnědami, sem tam nějaká ta sněženka a
tráva, ta už byla dočista zelená. Aspoň místy. A
taky jsme potkali žábu. A na některejch částech potoka
bylo bahno, jinde led.
Po cestě jsme s Lesničkou diskutovaly o lukostřekbě a lucích,
což Jakuba za chvíli přestalo bavit a když jsme se dostali na
rovnější cestu, začal se učit řečtinu. U potoka a
strašáků jsme si dali oběd a vyrazili dál
směrem na rozhlednu. Ale nějak úplně neodpovídala mapa,
takže jsme museli tu slibovanou žlutou, která nás tam
měla dovíst, chvíli hledat. Na rozhledně jsme uvažovali,
jak skočit dolů, aby se člověk co nejlépe zabil. Ale dolů
sešli všichni po schodech:-)
No a pak už nám zbývala jenom cesta do Benešova.
Podle mých propočtů to tam mělo být kolem 17 km, ale jak
se ukázalo, trochu jsem to podhodnotila a místo 17 to do
Benešova bylo 25,5 (podle rozcestníků). A díky
tomu jsme se rozhodli vzdát původně plánovaného
prodloužení. Cesta nás vedla kolem zříceniny hradu
Kožlí, kolem kterého protékal rozvodněný
potok. Na zřícu jsme se samozřejmě podívali a taky jsme se kochali
pohledem na projíždělící kajakáře. Museli
si přenášet lodě přes můstky. A Vůbec to tam bylo
divný. Většina těch můstků nevedla vůbec nikam.
Do Benešova už to bylo jenom kousek a dokonce jsme už měli
přistavený vlak na nástupišti. Skoro jsme ani
nestačili koupit lístky. Ale stihli jsme to a za chvíli
jsme už pochrupovali cestou do Prahy.
Text a komentáře: Wanahčawin
Foto: Lesnička, Wanahčawin