Den první: 26.6. 2005
Sraz byl na Hl. n. a tam se všichni sešli. K mému překvapení bez pejsků, takže ač nás jela obvyklá sestava čtyř lidí, bylo nás poněkud málo.
Čas odjezdu se poněkud přiblížil, začali jsme se schánět po našem nástupišti, ale on náš směr nikde nebyl vypsaný. Nakonec se nám podařilo zjistit, že vlak jede, ale že jede moc moc daleko, takže cílová stanice je nám poněkud nepovědomá. Ale stihli jsme to a zachvíli všichni ve vlaku usnuli. Což mě dost nudilo, dokud se mi nepovedlo usnout taky.
Dokonce jsme stihli vystoupit včas a vyrazili  k Lesničce na chatu, protože tam něla batoh. Byla tam její maminka a ta nám nabídla zmzlinu, což jsme samo neodolali, ale pak už jsme vyrazili zase na cestu. Jen co jsme vyšli kde se vzala tu se vzala u plotu stála černá kočka. Při focení nejdřív několikrát ne příliš přívětivě mňoukla, ale pak se i trochu lísla, tak jsme spokojeni (hlavně já), vyrazili na další cetu. Nestane se každý den aby nám hned na začátku výletu přeběhla přes cestu černá kočka :-)
Cestou přes jednu vesničku jsme potkali třešňový strom, celý obsypaný. A tak jsme se na něj vrhli. Nebyl to jediný strom široko daleko, takže náš postup byl poměrně pomalý.
Skoro už na louce, kam jsme měli namířeno  nás potkali jezdci na koních. Jeden kůň byl docela neklidný a to s náma nebyl ani jeden pejsek. Ale šťastně projeli kolem a nikdo nespad na zem ani nikoho ten kůň nekopnul.
Po sváče jsme schovali batohy a vyrazili na procházku - za pramínkem místního potoka. Jeden jsme našli hned po pár krocích, což nás vcelku potěšilo, aspoň nebudeme mít večer nouzi o vodu. Ale to nám nestačilo a tak naše cesta pokračovala. Nešla tedy přímo podél potoka, protože proč když to šlo po cestě a pak k němu zase sejít v lese mimo kopřivy. Jenže to nebylo tak jednoduchý, jak jsme si prve mysleli. Což o to les tam byl, dokonce i cesta, jenže to tak docela neodpovídalo mapě. Na jedné louce jsme si dali pauzu (mám obavu že několikahodinovou), neboť jsme všichni pociťovali únavu a po té, občerstveni spánkem a trochou vody vyrazili zpátky do lesa zjednat pořádek v těch cestách. Jedna pochybná odbočka nás zavedla na kraj lesa a tak jsme pokračovali  chvílemi lesem, chvílemi po kraji pole. Hlouběji do lesa nám bránila proniknout jakási ohrada. No, ale nakonec jsme ji stejně přelezli, protože tam tek ten potůček. Tam už se šlo dobře.
Už při přelézání ohrady se vyrojily teorie co že tam asi v té oboře chovaj a jestli nás to sežere, ale co tepve, když jsme našli první kosti...  Nějakou dobu jsme šli podél ohrady připraveni okamžitě začít přelézat na druhou stranu, ale pak se narazilo na potůček a tak nezbylo než se od ohrady odpoutat a vyrazit do hloubi obory. Na scéně se objevila paní v bílém tričku. Po chvíli dohadování jsme se schodli na tom, že ji zde asi nechovají a tak to pravděpodobně nebude ona kdo snědl ty zvířata, ale že je to houbař a že vzhledem k tomu že není myslilivec, tak se nemusíme ani schvávat ani utíkat. A že dyštak ty srnky sežerou jí.
 O kousek dál jsme našli lebku nějakého přežvýkavce. To už nás ale vůbec nazastrašilo a pokračovali jsme dál podé potůčku.To už se začaly houfovat bouřkové mraky. Za chvíli se vynořila mýtina (ta na mapě byla) a na ní stromořadí z jírovců a jezírko (to už mapa nezmiňovala). A taky  tu byla paní - nudistka, která když nás viděla se začala urychleně oblékat do plavek. Za kopcem se vynořila chata, která se ukázala být obrovským krmelcem ke kterému po chvíli přiběhlo stádo muflonů. Potůček se stáčel směrem k muflonům. ale jelikož jsme je nechtěli rušit - přecejenom tu chovaj je - vzdali jsme se myslenky dojít až k prameni.
Procházeli jsme oborou směrem zpátky a užívali si místního krásného lesa. To už v dálce hřmělo a my se těšili že po cestě aspoň trochu zmoknem, ale to se nestalo. Zato jsme mohli pozorovat převalující se mraky a mezi nimi probleskující sluníčko. Takový to žlutý světlo, co je vidět jenom někdy. Za chvíli se už před námi zase objevila studánka a my si na chvíli sedli, že si odpočinem. Ve studánce se povalovala osiřelá piva a Pepa vypadal že by se i nějakého ujmul. Jak jsme tam tak zničeni seděli (už zase na nás dolehla únava) objevil se majitel piv a ptal se jestli jsme na výletě. Sdělili jsme mu, že hlídáme piva. Ani nám, k Pepově žalu, nenabíd.
Vytáhly  se batohy ze křoví a  přemístili jsme se na  místo našeho spánku. Po drobném očerstvení několika krajíci a buchtičkami jsme nanosili dřevo a začli stavět přístřešky a vařit. Než se zelňačka dovařila byla už tma. A tak jsme seděli kolem ohně a povídali.
Už nějakou dobu se ze tmy ozývalo bečení, což by nebylo nic divnýho, protože kousek od nás byl statek s ovcema, ale teď to šlo z jiné stany a mnohem bylo to blíž. Jasnej ovcodlak. Chtěli jsme ubohou ovečku zachránit, ale jak nás zaslechla zaslechla utíkala pryč.
Ještě chvíli jsme seděli, spíš leželi kolem ohně, ale mě už se vážně chtělo moc spát a ke mě se přidali i všichni ostatní. Zalezli jsme do spacáků a spali a spali... Jenom do tý doby než nám začalo pršet do obličeje. Nedalo se nic dělat, museli jsme zalízt do přístřešků. Ale i tak se spalo báječně.


Den druhý: 27.6. 2005
Ráno pršelo. Dívala jsem se na stromy a na to jak hezky prší a užívla si že to neni na mě a doufala že se mi moc brzo nezačne chtít na záchod. Aspoň do tý doby než se trochu přestane déšť. Jak jsem tak vyhlížela zpod celty, vynořila se z vedlejšího přístřešku Stáňa s růžovým deštníkem. Vypadla moc roztomile. Déšť už trochu přestal a tak jsem se odhodlala vstát taky. Snídaně proběhla v přístřešku, protože déšť nepřestal až zas tak tolik. Tam Lesnička vyprávěla svůj noční zážitek jak v noci zasedla slimáka. Jenom doufám, že se z ní setal slimákodlak :-D Během balení začalo pršet zase docela hodně,  ale na to už jsme se vykašlali, strhli  přístřešky a vyrazili na cestu. Teda cesta nebyla vždycky tak docela znát a někdy vypadala jako potok, ale drželi jsme směr a došli až na značenou cestu. Já jsem po cestě sbírala houby. Nějak po tom dešti rostly. Po nějaký době (2 km před nádražím), pšet přestalo. A tak začal pozvolný proces osychání. Na nádraží se ukázalo, že ten vlak co jsme zdálky slyšeli byl doopravdy náš a že je to neštěstí, protože nemáme liháč a tak si na nástupišti ani nic neuvaříme. Ještě že to byla jenom hodina. Když jsme nasedli do vlaku, přesně jak předvídala Lesnička, začalo svítit sluníčko.
Ve vlaku, nevím jak ostatní, ale já spala, takže je otázka co se dělo. Vzbudila mě až nějaká holčičla svými výkřiky: "Jé, mami, ta paní má vlasy až do klína."
Což ovšem neni moc těžký, když někdo spí s hlavou položenou na takovym tom stolečku u okna....

Text: Wanahčawin

Zpět